Čediče jsou považovány za nejmladší třetihorní sopečné horniny. Přesto je nelze jednoduše makroskopicky rozeznat, a proto rozlišujeme více druhů. Obecně je dělíme na živcové čediče (bez zástupců živců) a na alkalické čediče (se zástupci živců). Stejně tak není jednoznačné určit jejich stáří, můžeme ho vymezit přibližně na 40-18 milionů let.
Různé typy čedičových horniny z velké části prorážely svrchnokřídové sedimenty ve formě tzv. explozivních hrdel. V současnosti už jen vidíme výplně původních kráterů eruptivní brekcií. Tyto brekcie byly později proráženy mladším čedičovým magmatem a vznikla tak válcovitá tělesa nebo žíly (ložní nebo pravé). V některých případech se čedičové magma vylilo na povrch v podobě plošných výlevů (také se mohla vytvořit lávová jezera), kde po utuhnutí se často vytvářely i známé kamenné varhany (čedičové sloupce).
Z mineralogického hlediska obsahují tyto horniny nejčastěji dobře známé xenolity (nodule) olivínovců (ty obsahují minerály olivín, chryzolit, tmavý ortopyroxen, zelený klinopyroxen a chromspinel). Z dalších minerálů můžeme uvést augit, amfibol, bazické plagioklasy a třeba i magnetit.
Hornina je využívána zejména ve stavebnictví, kromě klasického drceného kameniva, byly používány i jednotlivé sloupce např. pro vodní stavby, ad.
Mezi převládající druhy čedičových hornin patří olivinické bazalty, tefrity a olivinické nefelinity.
Ze známých lokalit Libereckého kraje může uvést Smrčí, Záhoří, Proseč, Ralsko, Tlustec, Ronov, Kamenický vrch, Panskou skálu, Lysou skálu u Provodína a mnoho dalších.
Na těchto horninách se nejčastěji vytvářejí hnědé půdy eutrofní, které mají většinou příznivější sorpční vlastnosti. Tyto půdy jsou zpravidla mělké a poměrně hodně skeletovité, ale mají i větší obsah humusu, proto se můžeme na těchto půdách setkat často s bukovými porosty a v podrostu i se vzácnější flórou.
